Každé dítě má mít šanci na vzdělání 

Když jsem kdysi poprvé zjistil, že regulérně funguje systém, v němž se za tiché tolerance všech zúčastněných rodičům romských dětí u zápisu v celé Praze doporučuje poslat své děti do ZŠ Cimburkova, kde už „jsou na ně zvyklí“, nevěřil jsem, že něco takového je v 21. století ještě vůbec možné. Když k tomu pak přidáte „samozřejmost“, že do stejné školy se posílají děti s poruchami učení, nemusíte být žádný expert na školství, abyste si domysleli, že to vede k zapouzdřenému stavu — ke škole s nejhoršími statistikami přijímání na střední školy a ke zcela nefunkční spádovosti a absurdnímu dojíždění dětí přes půlku Prahy.

Je jasné, že spoustě lidí takový systém vyhovuje — však si pusťte ze záznamu, jaké perly padaly na zastupitelstvu. Ale je to stejně „funkční“ jako vystěhovávat Romy za město, „řešit“ bezdomovectví policejní buzerací nebo „léčit“ ADHD výpraskem. Segregovat děti v šesti letech a zhoršit jim šanci na celý život je nejsnazší a zároveň taky pro celou společnost bezpečně nejhorší politika. Je to zavírání očí před zodpovědností.

Proto jsem rád, že jsme schválili postupnou desegregaci Cimburačky, která by se neměla nijak negativně dotknout těch, kdo na škole už dnes jsou. Otevření nové waldorfské školy, po které je poptávka, je pak příjemným bonusem. Je za tím strašně moc práce a odvahy lidí, kterým o žádné politické body nejde. Jsem přesvědčený, že to bude znamenat lepší šance pro stovky dětí v dalších generacích. Věřím totiž radikální myšlence, že nárok na kvalitní vzdělání má každé dítě — jakože opravdu úplně každé dítě.